V roce 1968 se nová třílitrová formule ukázala v plné síle. Závody získaly na dramatičnosti a až do konce nebylo jasné, kdo se stane celkovým vítězem. Všechny týmy už disponovaly plnohodnotnými motory o zdvihovém objemu 3000 ccm. Vidlicovým osmiválcem Ford-Cosworth byly vybaveny týmy Lotus, McLaren, Matra a Eagle. Konkurenční Ferrari, BRM a Honda používaly vlastní motory V12. Největší šance se dávaly Jimu Clarkovi na Lotusu. 7. dubna však motoristickým světem otřásla tragická zpráva. Nelepší jezdec 60. let zahynul při závodě F2 na německém okruhu v Hockenheimu. Ještě před tím stačil skotský pilot úspěchem v GP Jihoafrické republiky překonat rekord Juana Manuela Fangia svým 25. vítězstvím ve formuli 1. Tíhu zodpovědnosti pak na sebe úspěšně převzal Graham Hill coby další z jezdců Lotusu a v Mexiku obhájil svůj první titul z roku 1962. Sezóna 1968 přinesla do formule 1 i dvě zásadní změny. Poprvé byla porušena nepsaná dohoda o zbarvení vozů, které většinou startovaly v národních barvách, italské v červené, francouzské v modré, anglické v zelené, německé v bílé nebo americké v bílé s modrým pruhem. Už prvním prohřeškem byla oranžová na vozech Novozélanďana Bruce McLarena, který tak chtěl demonstrovat nezávislost na britské koruně. Také Angličan Ken Tyrrell usoudil, že jeho vozům bude více slušet modrá. Ovšem skutečný šok vyvolal Colin Chapman, když nechal své monoposty nalakovat v barvách svého sponzora, cigaretové značky Gold Leaf, patřící koncernu JPS. Veřejné sponzorování týmů F1 se rychle ujalo a nic proti tomu nezmohla řada negativních reakcí ze zasedání FIA nebo Britského královského autoklubu.